Byla jiná než ostatní. Nikdy se nesnažila být ničí kopií, ale často
měla pocit, že na to doplácí. Měla jen několik málo dobrých přátel,
začala nenávidět školu a denně tam chodila se strachem, co se zase
stane a na kluky měla takovou smůlu, že to snad ani nebylo možný. A tím
taky začalo všechno to její trápení. Spousta lidí jí odsuzovalo právě
kuli tomu, že byla jiná. Uzavřela se sama do sebe a ani se
už nesnažila dostat se ze zajetí. Ale přesto jí to bylo líto. Přesto,
že s rodiči bydlela v jednom bytě, zdáli se ji být tak strašně daleko
jako nikdy. Strašně toužila po samotě. Tak strašně moc, tak strašně moc
chtěla odejít z tohohle světa, který se jí každým dnem zdál víc a víc
nespravedlivý, ale nikdy to neudělala. Ne, že by se bála. Jenom nemohla
opustit svojí malou ségru s představou, co jí rodiče řeknou za pár let.
Že se její ségra, která si tolik přála sourozence jednoho dne zabila?
Proto žila dál s nadějí, že se to snad jednou spraví. Bohužel ale, když
jela na hory, skončila v nemocnici s těžkym otřesem mozku. Ale nikdo jí
za celou tu dobu nepřišel navštívit. Nikdo kromě její nejlepší kámošky,
která jako jediná o ní věděla uplně všechno, která jí dokázala poradit,
podržet i rozesmát. Poprosila jí, aby šla za tim klukem, kterýho tolik
miluje, ale on o tom nejspíš ani neví a řekla mu, co se stalo. Druhý
den jí kámoška oznámila, že říkal, že se za ní zastaví. Čekala další
dva dny, ale pořád nic. Už jí měli pouštět domů a ona byla tak strašně
zklamaná, že za ní nepřišel ani do tý nemocnice. Vyndala si z penálu,
který měla na nočním stolku nůžky a jedním tahem přejela ostrou špičkou
po zápěstí. Krev jí začala pomalu stékat po ruce a do pokoje přišla
sestra. Místo toho, aby ji pustili domů, převezli jí rovnou do léčebny,
kde se její stav ještě zhoršil. Doléhaly tam na ní ještě větší deprese.
Zamilovanost ji dostala až do léčebny. Kdykoliv za ní přišla její
kámoška, tvářila se velice smutně, ale nikdy jí neřekla pravej důvod.
Pokaždý se vymluvila na to, že brzo vstávala a je unavená a dál se o
tom nechtěla bavit. Když jí po měsíci propustili, šla se jednoho večera
projít ven. Za rohem zaslechla známé hlasy. Hlasy svých dvou kámošek.
Bavily se o ní. "Vůbec nevim, jak jí to mám říct. Sotva jí pustili. Mám
o ní strach". Co jak jí mají říct? Neměla tušení o čem se baví a
nehodlala už dál čekat. Věděla, že jí celou tu dobu něco tají. Vrhla se
mezi ně a zoufale se začala ptát co se stalo. Co jí nechtějí říct. Obě
dívky koukaly střídavě na sebe a na ní se slzama v očích až se jedna
odhodlala a přistoupila k ní blíž. "Nepřišel za tebou, protože měl
cestou nehodu, ale v jeho bundě našli dopis pro tebe, kde píše, že...no
radši si to snad přečti sama." a podala jí dopis, ve kterém psal, že jí
miluje. Když se dozvěděl, že je v nemocnici, spěchal za ní a nedával
pozor na křižovatce. Teď dívka, která se pro něj málem zabila, žije.
Ale chlapec, který jí tajně miloval a nedokázal jí to říct se zabil
několik metrů od ní. Nebýt těch pár metrů, byli by teď spolu.
strááášně smutný...
(Adys, 10. 4. 2008 21:12)